Úvodem trochu historie. „ SPOLEK “ vznikal postupně od počátku 20. let minulého století, především v letech 1921 až 1923, ale i později až do roku 1929. Jeho oficiální název byl „ Spolek celních úředníků“ a úředně byl založen v roce 1923. Činnost spolku byla však fakticky přerušena okupací Československa v roce 1939. Pokusy o jeho obnovení byly částečně realizovány v letech 1946 až 1948, plně se však činnost spolku neobnovila.
Opětovně se o spolku začalo jednat v roce 1990. Na základě dochovaných historických dokumentů a materiálů byly připraveny podklady k vypracování návrhu nových stanov spolku. Ty byly pak ve formě zásad dopracovány až v druhé polovině roku 1992. Takto připravené stanovy byly předloženy Ministerstvu vnitra České republiky jako nové stanovy spolku k registraci. Registrovány byly dne 12. listopadu 1992 již jako Stanovy Spolku celníků České republiky.
Od té doby původní stanovy prošly četnými změnami, naposledy se tak stalo na sněmu Spolku celníků ČR v Teplicích v roce 2016.
Charakter spolku je vymezen v článku 2 stanov. Jedná se o dobrovolnou, nezávislou, zájmovou, profesní a stavovskou organizaci. Je politicky a nábožensky neutrálním občanským sdružením. Spolek není zaměřen na výdělečnou činnost, vyjma tu, která zajišťuje plnění jeho cílů.
V současné době působí v rámci Spolku celníků celkem devět klubů, které vyvíjejí samostatnou činnost, která je každoročně zveřejněna v Ročence, kterou Spolek ČR vydává.
Předsedkyně Spolku celníků požádala Václava Adama, prvního předsedu, aby zavzpomínal, jak došlo k obnovení spolkové činnosti. Zde jsou jeho vzpomínky.
„O mém zájmu obnovení profesní či stavovské organizace Matoušova cechu jsem snil docela dávno. Byl jsem inspirován vzpomínkami mého někdejšího šéfa pana Viktora Dadáka (mj. čestného člena Spolku celníků), který nám často vyprávěl o činnosti tehdejšího Spolku československých celních úředníků. Sloužil v Českém Těšíně, kde byl tamní klub velice agilní. Hrála se divadla, sportovalo se, finančně i materiálně podporovali svoje kolegy, kteří sloužili v méně atraktivních lokalitách, jako například na polské hranici v oblasti chudých Jeseníků atd. Kdysi dávno jsem o tom hovořil i s někdejšími redaktory časopisu CLO DOUANE.
Nicméně podobné aktivity vedoucí k obnově Spolku celníků postupně vznikaly i v Praze a na jiných místech. Rád bych na tomto místě vzpomenul např. Ing. Vladimíra Havlíčka – ředitele CŘ Brno, JUDr. Jiřího Křivku, JUDr. Pavla Poláka, Miroslava Váchu, JUDr. Josefa Habarta – z GŘC, Jiřího Panuše – fundovaného celního historika a iniciátora klubu veteránů a zcela určitě byla i řada dalších, kteří mi snad prominou, že je zde nejmenuji.
Dnes už si přesně nevzpomínám na přesné datum, ale bylo to asi v polovině devadesátých let minulého století, kdy byla do Prahy svolána ustavující schůze obnovující činnost Spolku celníků. Vnímal jsem tuto schůzi tak nějak okrajově, neboť jsem v té době byl poměrně krátce ve funkci náměstka ředitele CŘ Olomouc, a tak jsem se potýkal s novými povinnostmi a pro mě i zcela novými úkoly. Za CŘ Olomouc odjel na ustavující schůzi kolega Jiří Barták. Nevzpomínám si už dnes přesně, zda mi tu „novinu“ hned za tepla telefonoval, nebo mi ji sdělil při návratu z Prahy. Zkrátka dověděl jsem se, že jsem byl zvolen prvním předsedou obnoveného Spolku celníků. Měl jsem z toho hodně smíšené pocity. Poměrně krátce v nové služební funkci a nyní ještě vést obnovenou profesní organizaci. Já chlapec z „dědiny“ a navíc do Prahy daleko.
Měl jsem ale štěstí, že mi nabídli pomoc moji přátelé a kolegové Jirka Křivka, Mirek Vácha, Pavel Polák a řada dalších, bez kterých bych tuto funkci nemohl vykonávat. Rovněž jsem vnímal pomoc tehdejšího generálního ředitele Mirka Kárníka či později Zdeňka Richtra. Hledali jsme, čím a jak oslovit kolegyně a kolegy sloužící ve znaku boha Merkura. Inspiraci jsme hledali i u přátel v Maďarsku či Rakousku, kde k přerušení činnosti nedošlo.
Jednou z prvních akcí bylo vyhlášení sbírky pro kolegy postižených záplavami zejména na Moravě, později jsme chtěli recipročně vrátit vstřícnost maďarským kolegům, které postihly záplavy na řece Tise…. Právě v té souvislosti vznikla myšlenka založení fondu „Celník v tísni“.
Došlo i k nastartování společenských akcí, jako konání reprezentačních plesů, či organizace velice zdařilých rodinně-sportovních akcí „Velká celní“ ve Slatiňanech a celá řada dalších akcí pořádaných jednotlivými kluby celníků, které postupně vznikaly. Myslím, že Spolek celníků spolu s Kynologickým klubem celníků vykonal první důležité kroky při realizaci kynologických mistrovství evropských celních správ, mezinárodních mistrovství v cyklistice nebo mezinárodních mistrovství v malé kopané. Bylo by těch akcí mnohem víc. Významným bodem bylo podepsání Memoranda o spolupráci mezi Spolkem celníků a Generálním ředitelstvím cel, či každoroční udělování bronzových, stříbrných či zlatých medailí nejaktivnějším členům Spolku.
Dnes, kdy je mi dopřáno prožívat už 9. rok „zasloužilého odpočinku“, stále, byť jen zpovzdálí sleduji dění v naší profesní organizaci. Jsem rád, že činnost pokračuje i nadále, ale mrzí mne, že mezi mladými není už velký zájem stát se členy této organizace. Místo aby vznikaly nové kluby celníků v rámci republiky, tak postupně zanikají. Činnost Spolku celníků je známa spíš jen jako pomocník, na kterého je možné se obrátit v době, kdy se někdo z kolegů či kolegyň ocitne ve složité životní situaci a požádá o finanční příspěvek z konta Celník v tísni. Mám však obavu, že je to výsledek dnešní konzumní společnosti….
Rád bych poděkoval paní předsedkyni Marii Bubeníkové, že tu „káru“ spolu s dalšími členy předsednictva táhne dál a přeji všem členům nové invence do další činnosti NAŠEHO Spolku celníků.
Zdravím všechny přátele cechu sv. Matouše a přeji jim jen a jen vše dobré.“
Marie Bubeníková Václav Adam
Předsedkyně SC ČR „Emeritní“ předseda SC
